Bylo to rychlé a spontální rozhodnutí! 2 matky sbalily děti (1,3,5,7let) a vyrazily za teplem. A bylo to divoké. Ale stálo to za to :)

Toto není žádný průvodce o ostrově, ani návod jak cestovat s dětma. 

Po přečtění to možná většina matek koketujíc s touhle myšlenkou zabalí.

Jen jak jsme si užily 5 týdnů na nádherném ostrově Mauriciis

3 týdny před odjezdem: Ve školce řádí neštovice, takže máme "domácí karanténa", aby děcka něco nechytla a náš odlet nebyl ohrožen.
2 týdny před odjezdem: Vypadám jako Quasimodo, má děsný zánět od zubu, dostala jsem antibiotika a hrozí mi chirurgický zákrok.
1 týdne před odjezdem: Felix má děsný průjem, myslela jsem, že je to z antibiotik, místo toho mi volali z hygieny, že mu našli nějakou nebezpečnou E coli. Kontrolní výtěr to naštěstí nepotvrdil.
Den před odjezdem: Huga už druhý den bolí bříško. Felix se pozvracel. Ještě nikdy nezvracel, hned mi hlavou proběhlo, že to budou rotaviry, ze kterých mám respekt po zkušenosti s Hugem, a celou noc jsme byla ve stresu a v pohotovosti. Naštěstí se asi jen přejedl.

Den D Let: Vstávačka ve 3 hodiny ráno. Na letišti konec fronty na odbavení v nedohlednu, odvážně se tedy vnucuji s dětmi na začátek fronty. Odbavení nejde vůbec hladce. K mému překvapení se hmotnost zavazadel nesčítá, musím tedy s nervózně a nepřátelsky vyhlížející frontou za zády rychle odlehčit kufr o 6 kilo. Naštěstí mám jednu náhradní cestovní tašku navíc, tak tam rychle cpu, co se dá, ale víc jak 3 kila se tam nevejdou. Už si představuji, co vše si musím obléknout na sebe, ale paní u odbavení nakonec přimhouří oko. Utírám pot z čela a pokračujeme v cestě za dovolenou. Zatím máme před sebou let do Frankfurtu. Přesto, že trávíme na tamějším letišti skoro celý den, záhadně skoro nestíháme další let. Ukazuje se, že let na Mauricius bude pěkná divočina. S dvěma dětma jsem vyfasovala jen dvojmísto a Verča (kamarádka, která cestuje s námi) s dětmi dostala místo až na úplně druhém konci letadla. Letadlo úplně plné. Vzlétáme a peklo začíná. Huga začaly děsně bolet nohy, často ho to přepadá v noci a pomůže jen nurofen, ten samozřejmě nemám u sebe. Hugo přidává na hysteráku a nejde o uklidnit. Felixe už po pár minutách sezení na klíně nebaví, a tak se k Hugově siréně brzy přidává. Pokud o nás ještě někdo v letadle nevěděl, tak teď už ví. Se vztekajícím se Felixem v podpaží prohledávám všech 5 příručních zavazadel a hledám aspoň tu zázračnou růžovou tabletku, bez který se nikam nehnu. Ta se samozřejmě ztratila. Našla jsem čípek, ale po představě aplikace v letadle, tuto variantu rychle zavrhuji. Verča má paralen, hurá, raduji se jen do chvíle, než mi ho Hugo ječící celý vyprskne do obličeje. Už si říkám, že to snad nemůže být horší, ale v tom něco cítím ... ano Felix se po....!!! Začínají nosit jídlo!!! Najíst se s nimi, nereálné. Tak krotím zvěř a hladové koukám po ostatních. Hugo asi taky dostal hlad a kvůli jídlu se uklidnil. Paráda. Už zbývá jen nekonečných 10 hodin letu:) dovolena začíná:) 

Den 1. Přílet brzy ráno, na letišti naštěstí ceká domluveny transport do prvního ubytka v Mont Choisy. Rychle jsme pochopily, že na autosedačky se nehraje. Taxikář nemůže najit naše ubyto, ani se dovolat, hledáme bárak dle fotky. Drama, nalezeno, bydlíme.
Jen trochu zapomněli uklidit, a zajistit dětskou postýlku. Felixe, co se batolí, není kam vypustit a tak ho stále držím. Verča jede s podivným panem domacim na nakup základních potravin (obchod je 5 km daleko a my bez auta). Já hlídám a mažu všechny děti. Ty hned berou útokem bazén, na který nás jedna paní upozornila, že je špinavý a ať se tam děti nekoupou. Hugovi to uklouzlo a první bolístky je na světě. Jako správní Češi balíme zbytky jidel z letadla a vyrážíme na pláž. Místní mají svátek, tak je na ni snad celý Mauricius. Piknikují, grilují a baví se. Pěkný kulturní zážitek, ale nechala bych ho na jiný den. Na pláži jsme byli nejbělejší, snad i jediní turisti. Proto jsme přitahovali asi takovou pozornost. Nějak jsme se jim zalíbili a začali nám nabízet své pochutiny. Nejdříve jsem statečně odmítala, bála jsme se o naše zažívání. Nátlak byl silný, nedalo se jinak a museli jsme ochutnat. Bylo to vynikající a naštěstí to naše zažívání ustálo. Lepší než ty zbytky z letadla. Děti jsou u vody naprosto šťastný, veškerý stres opadá a dostavuje se očekávaný pocit opojení.
Vyčerpaní se vracíme "domů", sháníme dětskou postýlku. Jednou rukou hodinu skládám nesložitelný skládací mantinel na velkou postel, druhou přidržuji Felixe, aby nelezl na schody co jsou jak magnert a nelízal co nemá. Nakrmit, vykoupat, uspat všechny děti a padnout. Já tedy max tak na hodinku, jelikož to je asi nejdelší časový úsek, co Felix spí v kuse 

Den 2:  Po skoro probdělé noci Felix vstává v 5 ráno...další 3 hodiny se snažíme přežít v nobabyfriendly apartmánu. S hrůzou zjišťuji, že Hugo má vši :-O:) Takže o zábavu na celé dopoledne máme postaráno. Verča s dětma razí do botanické zahrady. Já neměla sílu, musím odvšivovat. Pak jdeme na pláž, ta je opravdu nádherná, najednou bez všech těch lidí. Dlouho tam nevydržíme, Hugovi se chce kakat, tak se vracíme. Aspoň uvařím oběd. Zatím co vařím vajíčka, Hugo si strčí prst do větráku. Dle řevu a krve už začínám hledat prst na zemi. Naštěstí větrák byl plastový a prst to přežil. Po asi hodinovém řevu a mé snaze se to nechat ošetřit usíná vyčerpáním na gauči. Konečně můžu pořádně prozkoumat prst. Bolest ho nevzbudila, tak to bude oka. Už spí hrozně dlouho a s Felixem je to v bytě k nevydržení. Hugo je nevzbuditelný, tak to 20ti kilový tele nakládám do kočárku místo Felixe, Felixe do Manduky, do podpaždí nafukovací matraci, která včera na nás spadla z kolemjedouciho auta jak tři oříšky pro popelku a mažu na pláž, kam pak za nedlouho dorazí i zbytek výpravy. Hugo skoro až do večera tráví čas v kočárku. Nevím zda z únavy, z trucu nebo ze studu.

Den 3: Po další probdělé noci a ranní vstávačce jdeme na pláž. Parádní den. Děti si užívají moře, jen Hugo se musí koupat s rukou na hoře a nesmí ji strkat do písku. Moc dlouho to nezvládl. Felixe stále otravují místní. Asi to bude těmi jeho blond vlásky, jsou pro ně neodolatelné. Ráda navazuji kontakt s místníma, ale tyhle byli až moc kontaktní. Místní děcka s našima rozpoutala pískovou válku, která nešla moc zastavit. Odpoledne jedeme na plánovaný výlet lodičkou na šnorchlováni. Daník skoro celou dobu řve, že se loďka s námi potopí a klepe se v koutě. Vítek šnorchlovat nechce. Felix po probuzení není také naladěn a většinu cesty řve. Začíná pršet. S Verčou šnorchlujeme v dešti na střídačku. Druhá zatím uklidňuje a hlídá děti. Ty se v tom dešti klepou jak osiky. Vyrazili jsme na lehko. A kočár se všemi věcmi na pláži úplně durch.

Jdeme se domu usušit, vyrazíme ještě na večerní výlet na druhou stranu ostrova. Cestou zapadáme to jednoho hotelového baru, dáváme drink, děti si hrají, tancují, jen občas napomínáme, naštěstí tam jsme skoro jediný hosté, a tak nikoho neotravují:). Hrají nám regéčko. Už se setmělo. Konečně jsme si s Verčou něco řekly a užíváme si chvilku dovolenkové pohody, než začne něco smrdět, a mně dochází, že jsem si s sebou nevzala věci na přebalení. Tak posraného Felixe ještě udržuji, než dopijeme drink. Pak nás čeká po tmě ještě kus cesty zpět "domů". Prozíravě jsem si vzala baterku. Teda ... jenom jsem si to myslela. Tak jsme si užili aspoň pěknou bojovku. :)

Den 4: Stěhování do ubytování číslo 2 v Trou Aux Biches. Je to potřeba pořádně zorganizovat s ohledem na Felixovo dopolední spaní, abych vůbec byla schopná zabalit. Vše jde podle plánu. V době, kdy má přijet domluvený taxík, se dozvídáme, že je to malý sedan, a ne veliké auto, které jsme si domluvili. Takže začíná sháňka po velikým autu. Nikde žádný veliký taxi, nebo chtěj nehorázný peníze. Nakonec taxi sehnáno, ale musíme jet nadvakrát, nejdříve zavazadla, pak děti. Při druhé cestě zvládáme i výlet na Cap Malheureux. Nové ubytování je jednoduché, ale krásně čisté a voňavé, na "zahradě" je mangovník, tak máme o ovoce na celé 3 dny postaráno.Samozřejmě, že se Felix z toho množství manga celý osypal. Zbytek dne do setmění si užíváme na pláži. Děti si hrají v loďce na kapitány. Po delší době zjišťujeme, že mezi nalezenými hračkami je i pěkná stará rybářská kudlička.

Den 5: Felix má vši!!! Já mám vši!!!!! Takže tu máme další odvšivovací dopoledne. Mě do toho začíná opět natýkat pusa ponedávném velkém zánětu, pořád to nemám zahojené, tak se začínám bát, co přijde. K zubařovi se mi tam nechce. Jinak

odpoledne pohoda na pláži. Večer pokus o první pořádné teplé jídlo v restauraci. Felix naštěstí usnul v kočáře, takže to šlo. Verča si objednává drink, ten správný přinesou až na třetí pokus. Hugo řve že nemá to stejný co Vítek s Daníkem. Daník usíná, Vítek nejí, Hugo taky, aby držel partu. Aspoň my jsme se najedly. Paráda. Zbylé jídlo balíme s sebou, máme jídlo na druhý den k obědu.

Den 6. Verča jede na výlet na Želví ostrov a já mám domluvený sraz s kamarádkou a kolegyní fotografkou, která taky vyrazila na 5 týdnů s dvěma malýma kluky. Dozvídám se, že celých 14 dní nedělala nic jiného, než obráželi nemocnice. A její kamarádky s dětmi taky. Tak si říkám, ježíš to je děsné, tak snad už máme vybráno a tento typ scénáře nás určitě mine. Navíc když mám toho nejlepšího parťáka na cestování, Veronika je totiž praktická doktorka. Jinak prima den na pláži, jen sem tam bouřka. Jen chudák Katka chytne ten největší slejvák po cestě dom.

My opět vyrážíme na večeři. Tentokrát Felix bohužel neusnul. Restaurace úplně nacpaná, ale i tak usedáme. Jsme tam nacpaní jak sardinky. Felix řve, nechce být v kočárku, stahuje ubrus, shazuje, co se dá. Polovina restaurace vstává, abych mohla s kocarkem vyjet ven. Jdu se snažit udrncat Felixe. Po 20 min se vracím, Felix stále vzhůru, jídlo na stole. Takže zas všichni musí vstávat, abych se tam s tím tankem dostala. Felixe připoutávám v kočárku co to jde, aby se z toho nedostal a nevylezl. Řve, celá restaurace na nás kouká. Vítek nejí, Daník nejí a usíná, ani Hugo nejí. Ani Verča nemá chuť k jídlu. Poté, co mi přinesli pivo, mě Verča prosí, že musí jít domu uložit kluky, ať to zaplatím a vše nechám zabalit. Takže tam zůstávám sama, snažím se ignorovat Felixe, vypit pivo a trošku se najíst. V tom chce Hugo kakat. Záchody nikde a nemůžu tam nechat řvoucího Felixe samotného a jít to někam řešit. Snažím se rychle uhnat obsluhu, zaplatit a vše si nechat zabalit. Nemožné, všichni nás ignorují, tak jdu platit na bar, ale i tak to trvá celou věčnost, než se mi podaří zaplatit. Odcházíme, Felix řve, Hugo ječí, že už to nevydrží. Naštěstí vydržel :)

Den 7. Stěhování číslo 3 do Tamarinu.

O probdělých nocích na dvojlůžku se dvěma dětmi ani nepíši :) Jinak vše podle plánu, domluvený taxi přijel, kdy měl. Byla to tedy fuška vše naskládat do auta tak, aby kufry nezabily děti při případné bouračce či ostřejší zatáčce, protože pan řidič nejdříve ty kufry naskládal pěkně do komínku vedle dětí bez jakéhokoli zajištění. Musely jsme s Verčou zasáhnout. Cestou do Tamarinu se stavujeme v Eurece, nádherné koloniální stavení, kde se jako by zastavil čas. Taxikář nám dal hodinku. Musíme stihnout obhlédnout stavení, posvačit, a dojít k vodopádu. Na zahradě hned děcka zaregistrují lehátka, na kterých se dá blbnout. Tak vybalujeme sváču a snažíme se krotit děti, že po těch lehátkách by se opravdu skákat nemělo. Dřív než jsme to dořekly, Daník padá hlavou z lehátka na kámen, snad jediný šutr co se v celé zahradě nachází. Krve jak z vola, vypadá to opravdu děsivě, jak na zabijačce. Ještě že tam čeká ten náš taxikář. Obratem je veze do nemocnice, a já se zbylými dětmi čekáme až se vrátí. Hodinka se tak protáhla na hodin několik.

Do Tamarinu přijíždíme až k večeru. Ubytování opět nemůžeme najít. Naštěstí jsme před odjezdem koupila místní sim a mobilní sítě fungují. Takže ho nakonec najdeme, je nádherné.Krásný zahradní domek, kolem palmy, bazén. Idylka. Dokonce mají jídelní židličku se kšíry!

Jen pokoj Verči s dětma je od nás oddělen jen bambusem, takže musí sdílet naše krušné noci a rána. Jdeme do města koupit vodu a omrknout pláž. Obchůdek malý, nevejdu se kočárkem, musíme nakupovat na etapy. Hledáme pláž. Dne infa na airbnb by měla být od domečku 7 min krásnou procházkou. Všude jen hlavní silnice, spousta aut a ruchu. Už je tma, držíme děti ať nevlítnou pod auto, a na pátý pokus dojdeme k pláži. Je tma nic nevidíme, nadáváme, vracíme se.

Spánkový deficit si začíná brát svou daň, přes bolest hlavy sotva vidím. Beru zázračnou růžovou tabletku a doufám, že zabere, ať můžu uvařit jídlo pro děti, obstarat Felixe a uložit ho a já padnout s ním. Huga nechávám na pospas. Prosím Verču, co dohání s Vítkem školu, ať nakrmí děti a Huga uloží na gauč klidně, jak je, nevykoupaného a bez vyčištěných zubů. Felix usunul, tak padám do mdlob s ním a modlím se, ať nás Hugo nevzbudí. Pul půl hodině vytouženého spánku slyším Huga. "Mami, nemám vyčištěné zoubky" a budí nás. To je snad poprvé v životě, co si chce sám od sebe čistit zuby. Takže hurá vstávat, řvoucího Felixe do manduky a jdu zajistit Hugovi jeho teď zrovna vytouženou zubní hygienu.

Den 8. Plán: užít si vyhlášenou Tamarinskou pláž.

Vstávačka v pět ráno, což mi ani moc nevadí při pohledu na nádherný východ slunce, který je tu navíc ozvláštněn ještě nádhernou horskou scenérií přímo ze zahrady našeho ubytování. No ale zas bych to nemusela vidět každý den. Druhá část výpravy úspěšně spí, naštěstí mají tvrdý spánek.

Mám v plánu si dát užasnou snídani na zahradě u bazénu. Samozřejmě hlavně kvůli fotce na instagram, aby to vypadalo co nejvíce provokativně :) Jenže jakmile pustím Felixe, okamžitě zdrhá přímo k bazénu "se utopit". Takže snídám suchou housku a jsem ráda. Verča s klukamy spi fakt dlouho, takže jdu s Felixem ještě zalehnout na jeho dopolední spaní. Modlím se, aby mě Hugo poslechnul a fakt nechodil sám do bazénu.

Tamarinska pláž: opravdu není 7 minut krásnou procházkou, ale 20 minut podél hlavní silnice. Cestou nás dohání bouřka, tak zasedáme do pizzerie na oběd.Felix opět stahuje ze stolu co se dá, skáče po klíně, jsem šťastná, že jsem do sebe aspoň jeden dílek pizzy.

Na pláži se opakovaně ujišťujeme, zda jsme na té správné pláži, co byla na obrázku. Byla, bohužel se jsme ale nevěděli, že se po ní pře přehnal cyklon. Dětem je to fuk, sbírají odpadky a pozorují bagry. Vyhání nás bouřka a zbytek dne trávíme v bouřce na zahradě v bazénu.

Moje idylka, jak ráno budu chodit s Felixem na pláž, mezitím co všichni spí, se rozplynula. Další nejbližší pláž je půl hodiny autem. Verča neřídí. A já taky moc ne. A řídí se tu vlevo.

Den 9.

Pan domácí se nabídl, že nás cestou do práce hodí na pláž Le Morne (jedna z nejhezčích pláží na ostrově, vzdálená 30minut autem) . Odjezd v 7 ráno, takže většina z nás odjíždí nenasnídaná. Pro mne s Felixem ideální doba odjezdu. Na pláži jsme mezi prvníma. Vybíráme místo před jedním luxusním resortem (kde chtějí za noc asi 40 tisíc za noc). Všechny pláže jsou prý veřejné, Felix usíná, tak kotvíme nedaleko navoněných lehátek, na které slintavě koukáme a uleháme na ušmudlané deky. Vybalujeme 2 dny staré bagety, ještě věnečky z Čech, a jdeme snídat. Já se nejvíc těším, jak si dám 20 než se Felix probudí. Zanedlouho si nás všímá pan dozorčí, a vykazuje nás, ať nerušíme hosty (byly tam asi 2). Jako správně vychované, balíme vše vybalené, nakládáme na kočár, (který se tom písku nechce ani hnout), uháníme děti a jdeme na kraj, co to nejvíc jde. Tam už nejsou žádná lehátka, ani hosté. Vybalíme, ulehneme, a opět přijde dozorce, že ani tam nemůžeme být, že musíme až nakonec celého komplexu, což je snad kilometr. Ale byl tak hodný, že nám dovolil použít hotelový chodníček, a nemuseli jsme se kočárkem bořit v písku. Cestou ještě provokativně fotíme kluky na hotelový houpačce, s dozorcem za zády, který nás nenápadně vyprovází. Hurá konec komplexu, tam má být veřejná pláž. Ano, byla, ale asi tak 20 metrů, ošklivá, bez stínu, než začal další komplex. Tak uleháme u hotelové zdi s odpadkovým košem (kde byl jedině stín) a na tu nádhernou pláž s palmami, co je před komplexem jen koukáme.... Naštěstí u zdi je i potápěčské centrum, kde byli tak hodní a nechali nás tam uschovat všechny věci. Můžeme tak vyrazit na procházku jen v plavkách a Felixem v manduce kolem dalšího komplexu. Chceme tak prozkoumat, co je za ním. Cestou nás přepadne bouřka, tak utíkáme pod hotelové deštníky s navoněnými ručníky, a čekáme až to přejde. Přestalo to celkem rychle, ale na lehátkách se nám za tu chvilku dost zalíbilo  Tak si hrajeme na hotelové hosty, a uvelebujeme se na té měkoučké matraci, než opět přijde Hugo, že chce kakat. Tak nezbývá, než jako hoteloví hosti vydat se do komplexu najít WC. Chodím tam s otevřenou pusou a pozoruji ten luxus. Lituji, že jsem si sebou nevzala telefon a nevyfotila si selfie, jaký to teď máme parádní ubytko. Času by bylo mraky, Hugo kaká dlouho. Tak asi po půlhodinovém kakání nás už Věrča netrpělivě vyhlíží, že se musíme balit, že za chvilku se vrátí pán a že mu musíme sdělit číslo pokoje. Tak bereme roha a jdeme zpět k potápěčskému centru pro bagáž a že se vrátíme přes první komplex na úplně první veřejnou pláž, kde je i restaurace. Ostraha z prvního komplexu už nám nedovolí použít hotelový chodníček, tak musíme tank tlačit hlubokým pískem. Ostraha pár kroků za námi, kdyby náhodu jsme chtěli neuposlechnout. Do toho se strhla děsná bouřka, tak bez dovolení se cpeme pod jejich deštníky. Prší dlouho, už nás to neba, je nám zima a máme hlad. Pokračujeme v dešti. Úplně durch přicházíme do restaurace. Je plná, sušíme se v koutě.

Verča mě ukecává, ať si půjčíme auto, že to bude v pohodě, i když řídím nerada a málo. Neměla bych stím zas tak veliký problém, pokud by tu neřídilo vlevo, a měla všechny děti pevně připoutané v autosedačkách. Ale kejvla sem.

Pán s autem přijede dle domluvy, a já si připadám, jako na testech v autoškole, když auto zkoušíme. Sedačku máme jen pro Felixe, zbylé 3 děti musí vedle něj sedět namačkané a nepřipoutané. Máme Kiu Picante.

Den 10.

První výlet autem Verča vymyslela na sedmibarevnou zemi. Jen se zapomněla zmínit, že je to šílenýma úzkými serpentýnami do kopce. Takže křest opravdu ohněm. Felix celou dobu v autě řve, děti se hádají, kdo bude sedět uprostřed. V první prudký zatáčce mi samozřejmě chcíplo, a nešlo nastartovat. Tvoří se kolona, já panikařím a nadávám, že jsem se nechala ukecat. Bylo to o nervy a jako připosraní jsme dojeli do cíle. Cestou nádherné vyhlídky. Sedmibarevná zem s ohledem na vysoké vstupné mi přišla spíš jen blbá atrakce pro turisty. Nejzáživnější tam byly asi souložící želvy :) A stánek se zmrzlinou J

Dále jsme chtěli pokračovat do Národního parku Black river, ale s ohledem na čas a polohu vysoko v kopcích a mé dovednosti řídit to raději zavrhujeme. Jsme šťastní, že jsme se vrátili zdraví a celí nazpět. K večeři jsou zbytky ze včerejška. Po uložení dětí si dokonce dopřáváme s Večou pivo a panáka na zahradě.

Den 11.

Opět jedeme na celodenní výlet do parku Black river, ale tentokrát raději k níže položenému vchodu, kam nemusíme přes hory. Po včerejší jízdě, mi řízení připadá už jako brnkačka. Dokonce si už nepletu blinkr se stěračem. Felix zase řve, děti se hádají, Huga už málem vysazuji cestou z auta. V parku v informačním stánku nikdo. Dle slov pana domácího v národním parku v pohodě projedeme terénním kočárem, tak ho bereme a vyjíždíme tam po hlavní cestě. Po chvíli narážíme na brod, děti se chtěj koupat, zasekáváme se cca na hodinku. Brzy zjišťujeme, že s kočárem se to nedá. Uvazuji ho u stromu a dál pokračujeme v cestě, já s 10ti kilovým báglem a Felixem na břiše. Park je nádherný, ale nesmíme se moc zastavovat, jelikož nás hned začnou žrát komáři. Míjíme pár rozcestí a doufáme, že si vybíráme tu správnou cestu a že trefíme zpět. Dostáváme se k další řece a litujeme, že nemáme plavky. Po takové zátěži se fakt potřebuji schladit, kašlu na místní a jdu tam i bez plavek. Děti nemůžeme z vody dostat, říkají, že je to lepší než na pláži a fakt si to nesmírně užívají. Ale jsem tam, že chceme něco vidět, tak naháníme děti a pokračujeme slepě cestou dál. Hugo už to začíná bojkovat, tak nasazuji moji oblíbenou poopháněcí hru. "kdo bude nahoře první, vyhráváááá". Bohužel jsem netušila, že Vítek bude chtít zvítězit za každou cenu a za první zatáčkou mizí. My s ostatními dětmi a bagáží tam tak rychle být nemůžeme, tak voláme a doufáme, že za další zatáčkou čeká. Projdeme pár zatáčkami, ale Vítek nikde. Propadáme panice, hlídám děti a bagáž. Verča běží dál ho hledat. Mobilní sítě tam nefungují, a tak za hodinku se začne stmívat. K hledání Vítka se zapojili i ostatní náhodní kolemjdoucí. Hledací mise je naštěstí úspěšná, ale trvalo to pekelně dlouho.

Den 12.

Verči, Vítka a Daníka poslední den. Ačkoliv se mi nechtělo řídit moc daleko (s ječícím Felixem a nepřipoutanýma dětma si tu jízdu vlevo moc neužívám), vydáváme se prozkoumat východ ostrova. Cestou se stavujeme v supermarketu. Při vystupování z auta nacházím na střeše klíče od ubytování. Ještě že řídím tak zodpovědně a pomalu! Při nakládání věcí a dětí do auta se chválíme, jak se nám ten nákup hezky podařil a že šlo vše bez dětského vztekání a scének. Bohužel dlouho dobrá nálada nevydržela. Verča zavírá kufr, jenže se jí k tomu připletl nepozorovaně Daník a tak mu přivřela jeho jíž rozbitou hlavu do kufru. A krev se line. Taxikář stojící vedle nás hned zasahuje, přikládá kapesníky a ukazuje nám cestu do nejbližší nemocnice. Naštěstí byla asi 5 min autem. Menší středisko, kde se zastavil čas. Jsou docela rychle hotový, a s obvázaným Daníkem pokračujeme dál za našim dnešním cílem. Cesta vede podél pobřeží, snažíme si ji užívat, kochat se a ignorovat křik vzadu. Verča jede půl cesty s vykloubenou rukou dozadu uklidňuje aspoň trošku Felixe. Domů se vracíme k večeru, spěcháme, nechci řídit za tmy a Verča musí ještě zabalit. Na skok se ještě jedeme podívat na Tamarinskou pláž. Byla neděle a místní slavili. Za rytmy bubnů a zpěvu jsme si na chvíli připadali jak v Africe. Pláž už nevypadala tak ošklivě jako první den. Dětí chytly poslední dech a vůbec jsme je odtamtud nemohli dostat. Domů přijíždíme za tmy.

Verča balí. V pět ráno jedou na letiště. Felix začíná ošklivě štěkavě kašlat. Verča, doktorka, mě ještě upozorňuje, že kašle tak, jako by měl náběh na laryngitidu. Což mě moc neuklidňuje, s Hugem jsme kdysi s laryngitidou skončily v nemocnici. A já mám teď před sebou dny, kdy tam budu s dětmi sama. Ulehám smutná, že parťáci odjíždí. Navíc vystrašená, co bude s Felixem. Tak celou noc skoro nespím. Ale to nespim skoro každou noc ☺

Den 13.

Vstávame v 5 ráno s Verčou, Felix noc přežil, ale já mám pěkný knedlik v Krku. Zrovna když mi paní doktorka odlétá. Verča pěkne na nervy že domluvený taxikář nikde. Přijel pozdě, ale letadlo stihli, naštěstí mělo zpoždění, ale zas nestihli navazujicí.....

Zůstali jsme "sami". Nemocní a smutní. Ale ne na dlouho ☺

Balení číslo 4. Stěhujeme se do la Gaulete, kam včera přiletěla kamarádka Zuzka s čtyřměsíční Aničkou, dvou a půl letým Matějem a dědou. Společně bydlet nemůžeme, kvůli kapacitě jejich bydlení. Tak si pronajímám o kus dál pěkný apartmán i s bazénem. Jen komunikace s panem domácím trochu vázne. Klíče jsou prý schované pod mušlí, ale já je za živého boha nemohu najít a k tomu mi dochází kredit. Hugovi se chce kakat, mě čůrat, ale stále se nemůžeme se dostat do pokoje.☹ Naštěstí pán domácí po půlhodině přijíždí. Hugo se koupe v bazénu a já nemohu vyndat Felixe z manduky, jelikož by tam hned vzal taky roha. Jinak bydlení jsem si vybrala pěkné. Čisté, žádné schody (jen na zchod), postele s nebesy, bačkůrky, župánky, už jen ty čokoládičky na posteli chyběly.☺ Za ty prachy fakt super. Z terasy 2 metry do bazénu a terasa zavírací!

Pana domácího stahuji o kontakty na taxi a nemocnice kolem, kdyby náhodu přišel záchvat laryngitidy na Felixe v noci. Lednice tam naštěstí je.

Za nedlouho nás vyzvedává Zuzka s rodinou a jedeme na pláž. Matěj se cestou bouchne do hlavy tak prořve celou cestu a chce jen maminku, která řídí. Já chválím Aničku, jak je hodná a směje se celou dobu na mě z autosedačky. Na pláži střídavě střežíme a utěšujeme děti a notujeme si, jak jsme vyřízené, ale šťastné, že jsme u moře a v teple.☺ Dokonce se stal zázrak, tři ze čtyř dětí najednou usnuly. Neskutečný klid. Jen kdybych ještě Huga mohla na chvíli vypnout. Den zakončujeme na večeři v restauraci. Já celou dobu stojím s Felixem v manduce, nemohu ho tam vypustit a nemají ani židličku. Jakmile se sednu, tak se vzteká. Jediný, co ho uklidňuje, je máchání ruky ve skleničce s pitím. Postupně vylil dvě, Hugo třetí. Anička pláče, utěšuje ji na střídačku Zuzka a děda. Matěj je už dost unavený. Už aby to přinesli, my se najedli a mohli jít domů. Výjimečně jsem si objednala s Hugem jen jednu porci dohromady. Málem jsme se o ní poprali. Bylo to dobrý a bylo toho fakt málo. Jím ve stoje. Felix je v nosítku už hodně vzteklý a odpočítávám sekundy do odchodu. Cestou k autu Matěj zakopne. Asi to dost bolelo.

Den 14.

První noc sami jsme přežili bez laryngitidy. Jen krásnou postel s nebesy jsme moc nevyužila. Felix opět celu noc nechtěl spát, a tak jsem ležela u něj v postýlce. Aspoň Hugo se královsky vyspal na tom velkém prostoru.☺ Těším se na ranní koupel v tom pěkném bazénu, ale plave v něm krysa. A na terase máme sršní hnízdo. A že jich tam je. Je šest ráno, pan domácí tam nebydlí. Je mi jasné, že až vstane Hugo, nic ho od bazénu neodradí. A tak jdu hledat síťku. Našla jsem, krysu jsem hodila přes plot. Naštěstí se brzy přihází pan údržbář a nebojácně hmyz likviduje.

Zuzka má přijet až na oběd. Budou špagety, které má přivézt. ☺ Prožíváme celkem klidné dopoledne, jen Felix v nestřežené chvilce, kdy byl navíc bez plínky, stihl rozpatlat všude a možná i pojíst své výkaly. Spousta matek určitě takovou scénku už zažila a nechtěla by ji zažít nikdy víc! Jen co zlikviduji následky Felixova fekálního experimentování, přichází paní na úklid. Hugo mě přemluvil, že chce do bazénu, dovoluji mu jít jen na schůdky, že se jdu rychle převléknout a přijdu za ním. Pouštím Felixe na zem, jenže jsme nezaznamenala, že Hugo za sebou nezavřel vrátka k bazénu. Jdu se vesele převlékat. Mezitím Felix proklouzl a rovnou k bazénu. Naštěstí na mě Hugo řve, že Felix míří k bazénu. Rychle ho chytám, krve by se ve mě nedořezaly. Jdu uspat Felixe a moc se těším, jak si lehnu na krásné lehátko a dám si pivo. Felix spí, Hugo dostává tablet, já otevírám pivo a dělám provokativní fotky a nemůžu se dočkat té chvíle odpočinku. Jen co to dofotím, slyším, jak Hugo řve, že se vybil tablet. Budí Felixe. Takže ...

Zuzka přijíždí na domluvený oběd, vaříme špagety s omáčkou. Zuzky děda hlídá, Felix znova usíná, já konečně na chvíli jdu zalehnout na to vytoužené lehátko. Po obědě jedeme na pláž Bel ombre, kterou jsem tam objevila, ještě když jsem tam byla s Verčou. Děti cestou v autě řvou a Zuzce se to zdá daleko. Autem přijíždíme přímo k vodě mojí vytipovanou cestičkou. Vše vypadá krásně a idylicky. Vybíráme krásné místo pod stromem hned u vody. Jen co vše vybalíme, pouští se do nás hejno komáru. Tasíme repelenty, ale pozdě. Matěj to schytal úplně nejvíc.

Tak se posouváme o kousek dál, že to bude lepší. Ani moře není tak idylické, jak vypadalo na první pohled. Voda je po kotníky (aspoň se nám děti neutopí), ale nějak i divně špinavá. Za rohem tam totiž ústí řeka. Ale neva, i tak si užíváme parádní den.

Den 15.

Dorazila další část výpravy. Děda - můj táta, který tady oslavil 70té narozeniny a kamarádka Dana a její sedmiletá Péťa.Stěhování číslo 5 bylo do baráčku na kraji vesnice. Ubytování je skromné, ale veliké. Z okna koukáme na dětské hřiště. To byl vlastně jeden z důvodů, proč jsme si to s Danielou vybraly.

Půjčujeme si auto až do konce pobytu. Děda bude hlavní řidič, jelikož to veliké auto se ani jedné z nás nechce na místních komunikacích vlevo řídit. I dědovi trvá nějakou dobu, než se s autem skamarádí.

Hrozně jsem se na dědu těšila. Malovala jsem si, jak mu nechám děti nebo aspoň jedno a konečně se trošku vyspím. Jenže Felix za tu dobu tak děsně zmamánkovatěl, že se od nikoho jiného nenechá ani na minutu pochovat, takže je tak trochu "neodložitelný". Navíc si neoddechnu ani od Huga, protože se děda sek, že jako anglicky nemluvící nikam beze mě nepůjde. Takže dál skoro vše zůstává na mně, ale i přesto mi je táta pomocí, hlavně v přebalovacím nebo krmícím souboji s Felixem. Dokonce s námi vstává v pět ráno :)

Den 16. 

Rozhodli jsme se koupit ryby a zagrilovat si na střeše... Ve vesnici není žádný trh a v supermarketu prodávají ryby jen mražené. Ráno jsem se rozhodla vydat po pobřeží hledat rybáře.Jenže bydlíme v chudší části, kde není místní obyvatelstvo připraveno na turisty, takže tu nikdo nemluví anglicky. Na základě doporučení nakonec vyjíždíme o vesnici dál a plníme lednici čerstvými rybami. Po návratu se dovídáme, že nám paní domácí na přivítanou uvaří něco dobrého, takže grilování ryb odkládáme na druhý den. Jinak pohoda den. Odpoledne máme na pláži sraz se Zuzkou a její rodinkou, Felix se nedobrovolně naučil potápět (smetla ho vlna a popravdě, když jsem ho vylovila, tak jsem se víc klepala já než on). Domů se vracíme za tmy a děsné bouřky. Doma nejde elektřina. Ryby máme v lednici, tak doufáme, že nebyla bez proudu celý den:) Večer je při svíčkách a o čínské polívce.

Den 17. 

Měli jsme naplánovaný výlet s kamarádkou Katkou a její grupou, co b té době bydlela na druhé straně ostrova, že vylezeme na místní horu le Morne, ketrou máme za rohem. Ráno piše, že místo za náma jedou do nemocnice. Společný výšlap se odkládá na zítra.Děda už je jak rak, musíme tedy někam do lesa. Vzala jsem je na výlet do parku Black river, kde jsme již byli s Verčou a kde jsme ztratili Daníka. Už vím, co nás čeká, kočárek nechávám doma, beru spoustu repelentu a plavky. Odpoledne překvapivě za námi přijíždí i Zuzka s rodinkou, našli nás dle rychlých instrukcí v sms z rána. Měla štěstí, v parku není signál. O repelentu jsem jí zapomněla napsat. Zas to schytal nejvíc Matěj. Vyhání nás bouřka, k autu je to pěkný kus cesty, takže běháme mezi kapkami deště. Měli jsme celkem štěstí, vyhnuli jsme se té největší průtrži. Cestou sledujeme, jak se všude valí voda a zaplavuje, co se dá. V autě se mi Felix zdá nějaký teplý, ale říkám si, že to bude asi jen přehřátí od sluníčka. Doma jsme zas bez elektřiny, ryby stále v lednici. Felix má 39, dávám mu nurofen, doufám, že to bude dobrý. Nebylo. V noci už má 40, střídám nurofen s panadolem, ale nic to nesráží. Tak od sluníčka to asi nebude, tak doufám, že to bude třeba šestá nemoc. Pomalu se mi v hlavě už začínají rozjíždět různé scénáře. Ale malárie na ostrově prý není, to je dobrý.

Den 18.

Je neděle, Felix stále čytyřicítky a místní doktor má zavřeno. Počkám do pondělí, pak se půjdu poradit.�Ďeda s Danou a dětma odjeli nakoupit. Do toho přišla paní domáci uklidit. Když viděla Felixe, naložila nás hned do auta, a odvezla do místní nemocnice. Tu jsem poznávala. Byli jsme tam už s Veronikou, když Daníkovi přivřela hlavu do kufru. Když jsem viděla těch lidí, co tam čeká, chtěla jsem to otočit zpět, ale vzali nás přednostně a během několik minut jsme byli u pana doktora. Doktor mluvil jen Francouzsky. Paráda. A že musí Felixovi píchnout injekci. Naštěstí jsem jen blbě rozumněla a dali mu jen čípek do zadku, a poslali nás do velké místní nemocnice, asi hodinku autem, že ho musí prohlédnout dětský specialista. Návštěva hlavní nemocnice v jednom z největších měst na ostrově byla sáma o sobě dost kulturní zážitek. Lidi v čekací hale by se daly počítat snad na stovky. Byli jsme poslány do dlouhé fronty pro pořadové číslo. Ve frontě jsem se proklínala, co tam děláme, s jakou jinou nemocí z nemocnice odejdeme. Pohled na okolní lidi nebyl pěkný. Po dlouhé frontě to šlo už docela rychle. Pro děcka měli vyhrazenou jnou čast nemocnice, kde byl poměrně větší klid. Připadala jsem si jako kdyby se tam zastavil čas, a přesunula se tak 30 let zpět. Foták jsem neměla, a asi byto nebylo ani vhodné. Ale i tak mi to nedalo, chtěla jsem udělat alespoň fotku na telefon. Byla jsem napomenuta. Pěkně jsem se zastyděla a telefon hned schovala. Nevím, jesltli bílí tam mají nějakou přednost, ale opět jsme šli hned jako první na řadu. Doktor mluvil anglincky, i lépe než já ☺ Kouknul do krku, diagnostikoval virózu, napsal antb a bylo. Nezbývalo, než mu věřit. Byli jsme vyslání do další fronty pro léky. Na Mauriciu je státní zdravotnictví vedeno tak, že všichni, včetně cizinců, mají tyto služby včetně léků zadarmo.

Den 19 -???. 

Felixovi teploty pomalu ustupují, ale nikam nemůžeme. Hlavně ne na sluníčko ☺ což tam je docela oříšek. Felix už ale druhý den leze po stropě a nedá se to s nim "doma" vydržet. Naštěstí byly antb jen na tři dny. Ani to jsme nevydželi a snad druhý den jsme jeli na pláž. Kolem se honil zas nějaký cyklon takže pro nás ideální počasi!

Velký den. Felix Má první narozeniny a Matěj svátek. A jako každá pořádná matka musím udělat své ratolesti oslavu. Už minimáně kvůli té fotce. Na celý den hlasí bouřky, ale my to nevzdáváme, balíme piknikové židličky, plachtu, mufiny místo dorta (nápad ho tam felixovi upéct mě opustil velmi rychle ☺ ) a jedeme na mojí oblébenou plážičku, s tím, že dneska se nám to určitě vyhne. Nevyhlo. Jen co dorazila Zuzka s Matějem, měli jsme co dělat, abychom přivázali plachtu mezi auty za pomoci stuh na balônky. Hodinu se mačkáme všichni pod plachtou, zahříváme vlastníma tělama a veškerým alkoholem co máme. Po hodine to přesdtalo a oslava může začít!

Den asi 24 -až..

Poslední den n této straně ostrova, tak jako pořádní češi musíme vidět všechny zajímavosti v okolí. Jedem do La Vanille Nature Park - želví a krokodýlí zoo. Dost bloudíme, a uprostřed polí potkáváme náhodně Zuzku a spol. kteří vyrazili nějakou dobu za náma. Asi máme stejnou navigaci. Zoo si děcka užili, vidět tolik želviček pohromadě za to cesta s uřavanýcm Felixem stála. Jen co zasednem do místní restaurace uprostřed uměle vytvořené jungle, obloha zčerná, přestane jít elektřina,

a my jsme štastní, že jsme urvali místo uprostřed kde neprší.

Další den se konečně s dědou vydáváme na místní pověstný kopec Lemorme. Vyrážíme za svítání. Huga necháváme Daně. Na záda felixe, vodu a sušenky. Foťák nechávám doma. Přijíždíme a brána ještě zamčená. Ale to nebylo překážkou. Nasazujem tempo, a vyrážíme nahoru, ať to stihnem, než nás sluce uvaří. Předhání nás partička. Taky češí. Mám pocit, že tolik čechů jako tam jsem snad nikdy nikde krom česka nepotkala. Asi těch akčích letenek bylo hodně.

Den xx -35

Další stěhováni, na druhou stranu ostrova. Palmar. Skalnatá pláž s průzračnou vodou, kam jezdí hlavně místí a pár ubytovacíh omšelých komplexů okolo. A v jednom z nich jsem měli bydlet my. Byla to bojovka ho najít a spojit se panem domácím. V celém komplexu apartmánů bydleli jedni češi a místní, co to měli jako víkendové sídlo nebo si to pronajímali na večírky. Samozřejmě, že pán na bookingu měl uplně jiné info než byla realita. V tom apartmánu snad nefungovalo skoro nic, jen bohužel jsme zjištovali až po zaplacení. Klimatizace, zámek, wifi, na balkonku chybělo zábradlí, atd....uklízečka tam asi dlouho taky nebyla. Takže začal boj o vrácení peněz a možnosti vystěhování. Nezadařilo se. Ani vydírání nepomohlo ☺ Takže jsme si čli koupit hadr na podlahu a museli jsme zůstat. Měli jsme to na 10 nocí. I ponorková nemoc už stoupala na obrátkách. Ono cestovat s uječeným Felixem a zlobivým Hugem, zkloubit potřeby, touhy a nároky všech se spánkovým režimem toho nejmenšího co vůbec nespí, udržovat pořádek a čistou mysl už byl nadlidský úkol. Měli jsme ale bohužel jen jedny klíče, a dveře co nešly skoro vůbec zamykat. Tak jsme na výlety vyjížděli hned po snídani a vraceli se pozdě večer, a doufali, že najdeme doma vše, co jsme tam nechali☺

Projeli a prozkounali jsme tam snad uplně všechno. Všechny pláže, Včetně Ile Aux Cerf, což jsme nemohli opomenout.

I přez všechny snahy uvolnění dusné atmosféry jsme se nakonec s dědou trhli a na posleních pár dní a ubytovali se ve městečku Mahebourg blízko letiště. Tohle se nám povedlo. Sice nemelí volbý stejný pokoj na celou dobu, tak i tam jsme se museli stěhovat, ale naštěstí už jen několik metrů. Tam nám už zbývalo posledních pár bodů, co jsem chtěli vidět. Jeden z něho byl vylet na blízky ostrůvek , rezervaci Ile aux Aigrettes. Tam jsme se měli potkat po delší době se Zuzkou a spol. Jen bohužel se na nás valil další cyklon, tzn výlet lodí do této jungle nám s dětma nikdo nedoporučoval ☹ Tak místo toho jsme s dědou vyrazili do Vallée de Ferney. Byli jsme tam jako jediný návštěvníci. Pač se blížil ten cyklon a pěkně lilo. Když přestalo, vzali nás na korbu jeapu a vyvezli uplně nahoru. Půlhodinová projížďka nám tedy pěkně naklepala zadnice. A ted už sejít zpátky těch pár kiláčků dolů. Samozřejmě v dešti. Pěkně to klouzalo. Ale stálo to za to. Nádhera. Až na to, že nám Hugo utekl. Naštěstí počkal pod kopcem. Večer poslední koupačka v dešti a ráno hurá na letiště. Pak už jen 12 hodin letu do Frankfurtu. Což už mě po tom, co vše jsme zažili, ani nijak neděsilo. Přežili jsme to. A bylo to skvělé!!!

Všechny fotky ke shlédnutí tu

https://www.maynka.cz/?view=fotogalerie&nazev=mauricius